Upír ve Staré sokolovně

- tahle povídka patří k těm "starším" - napsal sem jí asi někdy kolem roku 1999 :)

Upír ve Staré Sokolovně

Ať už se vám tento příběh může zdát jen fantastickou vizí nebo jen příběhem na dobrou noc,

poslouchejte pozorně, co se stalo podivného ve Velké Bíteši léta páně 1928...

Po mnoha útrapách a nesnázích konečně byla dostavena 5. srpna 1928 Bítešská sokolovna. Měl

sem z toho velkou radost, neboť jako patnáctiletý kluk jsem neměl spoustu vyžití a za

kdejaké lajdárny se vždy u nás doma krutě trestalo rákoskou. Už proto jsem se těšil na

tělocvičnu.

Toho dne, kdy bylo slavnostní otevření, přišel sem i já zvědavec, prozkoumat novou budovu,

která vyrostla na pokraji Bíteše mezi poli. Byla to velká kamenná stavba, která i za bílého

dne naháněla do mých představ mnoho tajemných myšlenek. Vešel sem dovnitř, ale nepřipojil

se k návštěvníkům, lákaly mě objevy. Z venku bylo vidět spoustu vykýřů a okýnek do nějakých

místností, ale tady sem po nich marně pátral. Samozřejmě, že nebyly zpřístupněny všechny

místnosti, ale to už podmítilo moji zvědavost. Čas velmi rychle utíkal a já musel domů,

bydlel sem blízko, z mého okna v pokoji bylo krásně vidět, co se u haly děje. A právě ten

večer se to stalo. Usnul jsem ten večer velmi rychle, ale k půlnoci mě noční můra probudila.

Otevřel jsem oči a koukal do tmy. Náhle sem to spatřil. Malé mihotavé světýlko v nejvyšším

okně sokolovny. "Kdo by tam teď mohl být?" ptal jsem se sám sebe. Upínal jsem oči do dálky

ve snaze poodhalit roušku tohoto tajemného světla, ale nic se dál nedělo. Najednou sem pocítil

strašnou únavu, které sem nemohl odolat a usnul sem.

Ráno mně probudilo svou ranní písničkou. Vyskočil jsem z postele a běžel dolů na snídani.

V kuchyni vládla veselá nálada. Máma si prozpěvovala a vařila mi čaj.

"To je dost, ospalče, co hodláš dneska dělat?" mrkla na mě vesele.

"Ještě nevím," odpověděl jsem a přemýšlel, zda mám říci o nočním vidění. Nakonec sem si to rozmyslel.

"Půjdu asi za Honzem."

"Tak ať si na oběd doma" usmála se.

Otevřely se dveře a v nich se objevil tata. Měl zachmuřený obličej. Než jsme se ho stačili na cokoliv zeptat,řekl sám:

" V noci se ztratila Procházkovic holka, dojez snídani a pojď se mnou, za chvíli se seskáme z dalšími sousedy a

půjdeme ji hledat."

Po tom,co to dopověděl ve mě hrklo. Má to snad co dělat s tím světlem v

sokolovně? Během pěti minut jsem už šel vedle taty na setkání. Byl tam už i Honza.

Honza je můj kamarád už od té doby co jsme se naučili mluvit. Hned sem se mu svěřil, co se mi

stalo.Byl stejný fantasta jako já, a tát jsme se domluvili, že co nejdřív to musíme

vyzkoumat.Ale nikdo z nás netušil, do jak velkého nebezpečí se můžeme d dostat a jaké

nás díky naší zvědavosti potká. Rozdělili nás po dvou, a tak jsme mohli být spolu.

"Stejně je divné, že hned první noc, co otevřeli tělocvičnu a ty si viděl to světlo,se ztratí z

ničeho nic dívka."rozumoval nahlas Honza,

" Divné to je,"odpověděl sem mu" kam myslíš, že mohla odejít?"

" Nevím." a podíval se do dáli na ostatní skupiny.  " Co kdybychom se

vypravili k sokolovně?" ukázal na budovu,která vypadala teď pochmurně.

" Myslíš?" odpověděl sem váhavě.

" Copak,copak, pán je snad strašpytel?"

" No to ne,ale... Tak půjdem, stejně nevíme,kterým jiným směrem vyrazit."

Mlčky jsme se blížili ke stavení. Slunce začínalo

pražit, a tak jsem byl nakonec rád, že jsme seděli na schodech před dveřmi.

" Tak co teď?"

"No co, obejdeme halu no a když nic nenajdeme, mrkneme dovnitř, je přece přes den otevřená,

nebo ne?"

" Je, máš pravdu."

Vstali jsme a vyrazili kolem.Brouzdali sme se trávou kolem

dřeveného plotu, kterým byla budova oplocena. Strkali jsme do sebe a popichovali se.

"Myslím, že tady nic nebude." Taky mys..." nestačil doříct a s otevřenou pusou a

vyděšeným výrazem ukazoval před sebe. Nejdřív sem nic neviděl,ale pak v rohu plotu v

bezovém keři trčela v nepřirozené poloze úplně bílá ruka.

" To je ona!" koktal Honza."Pojď, musíme zavolat ostatní!" Nečekali, jsme už na nic a rozběhli se za ostatními ohlásit

svůj hrůzný nález.

První, kdo nás spatřil s vyděšeným výrazem v očích byl strejda Honzy.

"Co se stalo? Našli jste ji?"

Nebyl sem schopen slova a ukazoval sem jen rukou směrem k sokolovně. Nemusel sem víc ani naznačovat a už i ostatní se rozběhli k místu, kde tušili, že se tělo nachází.  Žduchl sem do Honzy, " tohle si přece nemůžeme nechat ujít a klusem sme začali dobíhat ostatní. Když přišli k tomu místu,co mi předtím, nikdo se neodvážil dál.Ruka byla stále v té poloze v jaké jsme ji objevili.První, kdo se odhodlal a učinil první krok byl pan Procházka, otec Marcelky.Pomalu se blížil k její ruce, chvíli zaváhal a pak ji uchopil a vytáhl zbytek jejího těla. Bylo úplně bílé. Pak sem uviděl její tvář! Nic strašnějšího sem neviděl, oči zavřené, ale tvař, zkřivená do neuvěřitelné grimasy, jako by to byla změt hrůzy a zároveň blažeností Na krku byly  dvě zarudlé skvrnky. Tělo se bezvládně kymácelo v náručí  zdrceného otce.

" Michale," oslovil ho pan Stránský,bítešský lékař," dovol mi ji prohlédnout"

On však jen vzlykal a svíral její tělíčko v náručí.Až pak i ostatní k němu přistoupili a snažili se ho odtrhnout od ní. Nakonec povolil, položil ji na zemi a zhroutil se. Doktor ji prohlédl.

" Je to velice zvláštní, vypadá to,jako by vykrvácela, ale mimo tady těch dvou malých ranek na krku, nevidím stopy nějakého poranění, je to velmi zvláštní.Ještě jsem se s tím nikdy nesetkal.Tady už nic nezmůžu,  skočte pro hrobníka a odvezte ji do kostela."

Tohoto dne se již nic zvláštního nestalo. Šli smě mlčky s tátou domů, nikomu nebylo do řeči. Navečer se stavil Honza,byl sem rád, že mu dovolili u nás spát, dnes bych asi sám těžko usínal. Marně sem si snažil vzpomenout, kde sem takový případ viděl,ale nic se mi nemohlo vybavit.

Tato noc byla obzlášť tajemná. Měsíc byl sice za úplňkem a couval, ale pořád ho tvořila z větší části jasná část. Přesto i tato se dnešní noci utápěla v mlžném oparu. Jeho bílé světlo magicky ozařovalo krajinu. Pozorovali jsme z Honzem sokolovnu. V měsíčním světle vypadala jak obrovská tlama bájného zvířete.Dlouho se nic nedělo a za chvíli už nás to přestalo bavit.

"Asi sem měl jen vidiny,co myslíš?" otočil sem se na něj.

"Hmm" "Půjdem spát."

Zavrtal sem se do peřiny a za chvíli sem putoval na cestě do hajan. Nevím jak dlouho jsem spal,ale probudilo mé šimrání pod nosem.

" Vstávej, něco se děje!"

V tom okamžiku bylo po spánku, tak rychle z postele člověk snad ani nikdy nevyskočil, jako já.

" Podívej se z okna a řekni, jestli vidíš to co já."

Na balkoně nad vstupem do haly se procházela tmavá postava.Přestože měsíc svítil jasně, ona byla rozmlžená.Pak se stalo něco, co sem dlouho nemohl pochopit. Ta postava  se postavila na kamenné zabrali, vyskočila do vzduchu a proměnila se v nějaké zvíře. Než sem se vzpamatoval, byla pryč,letěla ke kostelu. Podívali smě se a Honzem na sebe a znovu do noční krajiny.

" Honzo, tohle odněkud přece znám!"

" Víš, co to je Martine? To je upír! Četl jsem nedávno o Drákulovi, tam to tak je,má velkou hypnotickou sílu,  v noci saje lidem krev a z těch se také stávají upíři a jeho pomocníci."

"Už si vzpomínám. Zabíjí je sluneční světlo nebo kul přímo vražený do srdce!"

" Musíme to říct! "

" Nemyslím, že by nám někdo věřil, vždyť každý by se nám vysmál,kdo v dnešní době věří na takové bytostí, jako sou upíři, víly, duchové. Jen my dva bláznivý fantasti! Myslely by si, že si vymýšlíme a děláme si srandu ze smrti Marcely."

"Asi máš pravdu, ale něco dělat musíme, přece ho nenecháme zabíjet dál!"

" Nenecháme! Ráno zajdem do knihovny a najdeme vše,co by nám pomohlo dostat se blíž,aniž by nám mohl ublížit.Pojď spát,stejně teď už nic nevymyslíme a ráno je moudřejší večera."

" Jen by mě zajímalo, od kdy ty používáš přísloví?" požďuchl sem ho aby se rozptýlila ta divná atmosféra. Hupsl sem zpátky pod peřinu, chvíli, jsem ještě koukal do stropu,ale jak sem uslyšel Honzovo oddechování, zavřel sem oči taky, zítra nás čeká náročný den. Ani sem netušil jak moc bylo toto tvrzení pravdivé.

Ráno sem se probudil dřív než Honza, koukl sem z okna ven bylo krásně. Zívnul sem a vyrazil do koupelny.Mžoural sem na sebe do zrcadla a nakonec sem uznal, že se musím pořádně umýt, abych se té únavy vůbec zbavil. Nechal sem kapky jen tak stékat po mé kůži a odpočíval. Za chvíli vtrhl do koupelny i Honza.

" Zdarec, jak to, žes mě neprobudil?" řekl mi trochu vyčítavě.

" Chtěl sem, aby ses taky trošku prospal po tom co jsme tak ponocovali."

"Tak to jo" podal mi ručník a vrhl se k umyvadlu. 

" Jdu dolů, tak až skončíš přijď."

" Jasně,budu tam do minuty"

Zavřel sem dveře a sešel sem dolů na snídani Dole bylo pochmurno. U kafe seděl pan Procházka, táta a pan Kunc, zdejší kněz.

" Dobré ráno," pozdravil sem slušně.a přisedl si k nim. Máma mi dala hrnek mléka a rohlík z máslem. Nechtěl sem být zvědavý,ale nemohl sem odolat. " Mužů být zvědavý?"

" Můžeš," odpověděl mi táta."

V noci někdo ukradl mrtvé tělo z kostela a spolu s ním zmizelo i pár rakví, jen ne ta, ve které ležela Marcela."

Když toto táta dopověděl, zaskočilo  mi.

"Koukám, že tě to zarazilo. Víš snad o tom něco, chlapče?" zeptal sem mě pan Kunc.

Nic sem neodpovídal, jen zavrtěl hlavou. Naštěstí před dalšíma otázkami mě zachránil Honza, který vletěl do kuchyně jak velká voda.Když viděl to osazenstvo, také se zarazil, pozdravil a sedl ke stolu. Táta mu převyprávěl to co před chvíli mé. Jeho reakce byla úplně stejný, jako ta moje. Podíval se na mě a kopl mě pod stolem.

" Je to jasný," bavili se dál chlapy," budem muset na pátračku, takhle to dál nejde."

" Co to může být za divného člověka že krade mrtvoli a rakve?!"

" Snad se nebude pokoušet někoho dál zabít."

Honza zase do mě kopl. Netrvalo dlouho a vyběhli jsme z baráku jak namydlení blesci.

" Je ti jasné, kdo to udělal?!" koukl na mě,

" To víš že je,"

"Takže nabíráme směr knihovna.

V knihovně bylo prázdno.Lidi ráno moc sem nechodili, a tak to bylo velmi příhodné pro náš studijní objekt. Rozdělili sme se a postupně smě snášeli na stůl knížky, které podle našich představ měli obsahovat nějakou zmínku o upírech. Když se na stole nakupilo asi deset různých titulů, uznali sme, že bychom se měli pustit do jejich prozkoumávání. Otevřel sem knížku s podivným názvem: Upíří moc a jiné pověry. Bylo tu spousty informací, ale které z nich se dají použít? To bylo těžké odpovědět. Asi za hodinu už jsme měli z Honzem docela slušný seznam věcí, které by upíra měli odstrnadit, jako kříže, česnek, svěcená voda, denní světlo, dubový kůl do srdce, stříbro. Dále smě vyčetli, že upír vždy přespává přes den ve své rakvi na temném místě, které ho chrání. Dále nikdy nebývá sám, vždy, když se usadí, tvoří si armádu sluhů, ať už upírů, které se přemění z lidí, které vysaje, nebo zombií. Zombie se stávají z lidí, které nemá upír čas vysát a jen se do nich zakousne.

" Fuj!" prohodil sem k Honzovi, když sem si prohlížel naše výpisky.

" To mě teda pověz, jak chceš něco podniknout, na to přece sami nestačíme."

" Nevím, sejdem se po obědě, teď nad tím nemá cenu přemýšlet. Zatím ahoj. a nikomu ani slovo, jasný?"

" Jasný, přece nejsu blázen." Rozloučily smě se před knihovnou a vyrazili domu.

" Kde se touláš?" podívala se na mě smutně máma," měla sem o tebe strach! Našli se další dvě oběti."

Vytřeštil sem oči."a kdo ?"

" Pan Tuček, správce sokolovny, ležel ve své kanceláři."

" Mami, prosím, jak vypadal?"

Ona na mě nevěřícně koukala,

" Prosím, musím si něco ověřit."

"No,nevím,ale si už dost starý... Všude po kanceláři bylo vidět stopy boje,asi jak se bránil. Dřevěné parkety byly rozdrápány od jeho nehtů.Někdo se ho snažil někam odtáhnout. Když ho našli, byl celý od krve a jeho obličej byl znetvořený. Doktor říkal, že ho  ten útočník musel pokousat."

Tak tohle na mě bylo už trochu moc.Z Tučka se stal zombie,nebo brzo se z něj" stane.

" A kde je?"

"Leží tady na ústavě, žije, i když doktor říká, že to je zázrak."

Tak se mi to potvrdilo, to čeho sem se tak bál, když sem vycházel z knihovny.Nedal sem na sobě však nic znát.

" Mami, kdo je ta druhá obět? Přežila?"

" Ne, nežije,"utřela slzu," byla to stará paní Blažková,našli ji u hřbitova."

"Jak u hřbitova?" "Neměla bych ti to říkat..."

"Mami, je to pro mě důležitý!"

"To by mě zajímalo proč?"

"Pak ti to povím,ale teď ještě nemůžu, nemáme z Honzem důkazy, prosím, řekni jak umřela."

" Měla hlavu propašovanou mezi mřížema. Když ji objevili, byla všude krev, úlomky lebky, ze  které bylo vidět časti mozku."

Udělalo se mi nevolno a utíkal sem na záchod vyvrhnout.Při představě na "tetku",jak sme, s klukama,říkali,která je hlavou mezi úzkýma hřbitovníma mřížema,mi obracelo žaludek pořád dokola.Když už sem neměl co, vrátil sem se bledý do kuchyně.

"Neměla sem ti to říkat, ale bylo to tvoje přání, táta mi to vypravoval daleko podrobněji."

"Myslím,mami," povídám chvějícím se hlasem," že dneska nebudu obědvat."

"Ani se ti nedivým"

Odešel sem do svého pokoje a koukal do krajiny. Marně sem se snažil pohledem vyhýbat  sokolovně,ale pořád mě to k ní táhlo. Ani nevím jak sem mohl usnout,ale probudil mě Honza.

" Tak co je?" Sedl sem si a zívl.

" Posaď se, musím ti něco říct."

Postupně a barvitě sem popsal, to co mi dole převyprávěla máma.Ani Honza,jak sem předpokládal, neudržel to, co měl v sobě. On byl na tom hůř, obědval. Když se vrátil ze záchodu, proklínal mě.

" Promiň," řekl sem nevinně,ale chtěls to slyšet? Chtěl, tak toho nech."

" Vypravíme se do haly tečí, dokud je světlo, nemůže nám ublížit." řekl když se trochu rozdejchal.

" Ty ses vážně blázen. Nepřeskočilo ti snad náhodou trochu? Nestačí Ti mrtvá,.Marcelka, paní Blažková a z pana Tučka se přes noc stane zombie,pokud ty knížky nelhaly."

" Já vím, ale teď je jediná možnost,jak se nepozorovaně dostat do haly a vše prozkoumat, pak to řekneme panu Kuncovi a ostatním, samozřejmě s podmínkou, že budeme u toho.Musíme mít důkaz, že jde opravdu o upíra a ne nějakého masového vraha."

"Asi máš pravdu."

"Vzal sem pár věcí," poklepal na batůžek," snad se nám budou hodit." Vytáhl z batohu  stříbrnej řetízek s křížkem a podal mi ho.

" Dej si ho na krk, taky jeden mám," ukázal pod trikem," Sou posvěcený."

" Kde si je sebral?"

"Byl sem za panem farářem,aby mi je půjčil."

"a on ti je prostě půjčil jen tak...ne?"

" To ne, sice sem mu úplně neřekl, na co je potřebujeme,ale hodně sem naznačil. Mezi námi,myslím si, že on začíná také pomale věřit tomu,na co pomale přicházíme mi.Kéž to není pravda!"

Připnul sem si řetízek na krk, seběhl po schodech za mámou.

" Mami, jdeme, ven" " Vrate se do setmění a buďte opatrní," podala mi krajíc chleba. Zavřel sem dveře a vyrazil před barák.

" Pořad si to nechceš rozmyslet?" Zeptal sem se váhavě,

" Určitě ne," řekl a vyrazil razným krokem k sokolovně.

" Ach, jo, to je ale blázeni" povzdechl sem si a vyrazil sem za ním.

Zvědavost je přece jenom zvědavost a kluk v mých letech pořád rád něco objevuje.

" Počkééj!" křikl sem na něj, když sem viděl, že na mě nečeká a pádí dál.Na kopci zastavil a usmál se na mě. Kdybych jen tušil, že to bude náš poslední úsměv tohoto dne, smál bych se z plných plic.To co nás mělo potkat v následujicích hodinách, bych nikomu nepřál prožít.

Došli jsme před kamenné schody vedoucí ke vstupním dveřím tělocvičny.

" Moc se ti tam nechce, je to na tobě vidět"

" Však ty se tam taky nějak obzvlášť, moc neženeš."

Váhali jsme oba, pokud je ten obyvatel vikýře opravdu upír, může to být pro nás hodně nebezpečné, máme sice kříže,ale je t;o dostatečná ochrana? A jestli to není upír a je to pouze vrah, který se tam schovává, bude to pro nás ještě horší. Co by smě mu asi řekli? " Dobrý den,pane, my se tu jen porozhlídneme a vy dělejte, že tu nejsme?" Na to by nám asi neskočil. Čím dál míň sem dostával chuť jít dovnitř, ale to už Honza vyřešil vše za mě a otevřel dveře.

" Tak dem na to." povzdechl a v jeho hlase bylo znát obavy. Nebyl to strach, bylo to spíš vzrušení z neznána

Ovanul nás chladný vzduch, přestože ta budova byla nová, jasně bylo cítit zatuchlinu.Vydali smě se automaticky po chodech na galerku.Nikde nic zvláštního nebylo.Žádné tajné dveře nebo místnosti ale ani cesta do podkroví.

"Nejspíš to bude někde u pódia,"řekl mi Honza a rozběhl se dolu.

Dlouho sem neotálel a šel za ním, představa být tady sám mě moc nelákala. Než sem však stačil ho doběhnout, slyšel sem hrozný řev a tlumenou ránu. Srdce se mi zastavilo,"Proboha,Honza!" Vběhl sem do tělocvičny,ale nikdo tam nebyl. Marně sem se ho snažil volat, neodpovídal mi.Byl se úplně bledý, nevěděl co dělat.Přestal sem křičet, stejně to nepomáhalo.Přemýšlel sem,kde mohl zmizet. Můj pohled propátrával každý kousek této zpropadené místnosti.Až pak mě to uhodilo.Jedině na pódiu mohl zmizet.Vyskočil sem navrch. Krůček po krůčku sem se posouval po forbíně,kdy by tu snad bylo nějaké propadlo, ale má opatrnost byla zbytečná.Nebylo tu uvolněné ani prkýnko.Už sem začínal panikařit,ale něco mě přimělo, abych se ještě podíval za oponu v zadu u zdi. Mé podivné tušení mě nezklamalo, byla tu malá padací dvířka,Chvíli sem váhal, ale strach o mého kamaráda byl větší, z hluboká sem se nadechl a otevřel je. Pod poklopem byly kamenné schody vedoucí někam do sklepních částí budovy. Nikde sem nemohl najít světlo a tak sem s obavami začal sestupovat dolu. Prvních pár chodů bylo pro mě těžkých,ale pak sem překonal strach a sestupoval rychle ji.  Pak se to najednou stalo, uslyšel sem podivné zvuky, které mi připadaly jako něčí chechot,ztuhnul sem.Bylo to slyšet stále zřetelněji a blíž. Dostal sem strach a chtěl vyběhnout zpět na pódium, když v tom se dvířka zabouchly a já zůstal v úplné tmě. Marně sem bušil do míst, kde sem tušil dveře, marně sem volal o pomoc, ze  všech stran mně obklopoval jen smích, který se tlačil do mé hlavy.Zakrýval sem si uši,ale nepomáhalo to, hlas nabýval na síle a už i mezi ďábelským chechotem sem rozpoznával jedno slovo, které mě přibilo k podlaze: "ZEMŘEŠ!"

Prvně to bylo jako šepot,ale stále více sílil.Začal sem se třást a potit.

"Dost, prosím,už dost" sténal sem.

Hlas v mé hlavě se jen smál. Nemohl sem to už vydržet,pak mě ale napadla spásná myšlenka, nahmatal sem křížek, vytáhl z pod trička a křikl z plných plic: " Tak už přestáááň! !"

Hlas náhle ustal,bylo ticho jak v hrobě, což mě ještě víc děsilo,ale byl sem rád, že nemusím už slyšet ten hlas, který se mě čerpal sílu a dával nepředstavitelnou bolest. Nevím, jak dlouho sem ještě stál na místě, brzy vsak si mé oči na tmu zvykly a já viděl obrysy chodby.Sešel sem opatrně posledních pár schodů a předemnou se rozprostřela obrovská místnost. Rozpoznal sem obrysy petrolejové lampy a vydal sem se k ní. Vedle ležely naštěstí sirky.Otevřel sem krabičku a škrtl sirkou.Jasně osvítila malý prostor,ale to stačilo,abych zkoprněl.Všude se válely rakve,ať už otevřené nebo zavřené a v jedné z nich ležel i můj kamarád Honza.

"Au " sykl sem, když mi sirka spálila prsty.

Zapálil sem novou a opatrně ji přiložil ke knotu petrolejky. Lampa vzplála jasným plamenem a ozářila skoro celou místnost. Rozběhl sem se k Honzovi a doufal, že není mrtvý.Vypadal příšerně.Z loktu a kolen krvácel a i na obličeji měl tržnou ránu.

"Honzo,slyšíš, prober se!" k mé radosti otevřel  oči.

" Kde, kde to sem? Co se stalo? Vím že sem šel po pódiu,pak se podemnou otevřela podlaha no a dál si nic nepamatuju.Jak to, že ležím v rakvi, ty máš ale blbý nápady" podíval se na mě.

"sem rád, že žiješ!" řekl sem radostně.

Pověděl sem mu co se mi stalo až do posud, byl z toho stejně vyplašený jako já.

"Máme,alespoň malou jistotu, že ty křížky fungují.Pomoz mi z té rakve, je to pěkně nepohodlný."

Pomohl sem mu na nohy.Honza vytáhl z batohu kapesník a otíral si krev."

Ale potlučený sem teda pěkně,co říkáš?"

"To teda si."

Zatím co se dával dokupy, rozhlídl sem se kolem. Na všech rakvích byly jména, dokonce  i v té co ležel Honza, bylo napsáno jeho jméno. Taky sem objevil rakev se svým.

"Tohle je dost podivný,vypadneme odsud a pudem rovnou za panem Kuncem."

"Jednou s tebou naprosto souhlasím" Vyběhli smě po schodech nahoru,tentokrát mi padací dvířka nekladly žádný odpor, a tak smě si venku mohli vydechnout.Už se smrákalo.

"Bude bouřka,cítím to"řekl Honza,"čas upírů"

Doběhli smě na faru. Pan Kunc už nás netrpělivě očekával a hned jak otevřel dveře, hned se nás ptal,jaks mé dopadli.Když uviděl Honzu, vzal ho do kuchyně a ošetřil.Při tom co se o něj staral vyzvídal.Všechno sem mu vylíčil a on jen ustaraně kýval hlavou.

"Tušil sem něco takového, ale že to bude až tak moc vážné mě nenapadlo,pořád sem si říkal, že tyto pekelné stvůry můžou být jen v představách spisovatelů,ale opravdu existují.Vše sem kluci, připravil,tak jestli máte ještě sílu a odvahu se tam vrátit,půjdu s vámi a to pekelné zlo vystrnadíme z Velké Bíteše navždy."

"Jdeme s vámi, přece si to nenecháme ujít a navíc,čím větší počet nás bude, tím větší máme šanci!"

"Jasňačka! Přece, když smě na to přišli tak od toho neutečeme." "

Jste moc stateční a Bůh vás určitě za to odmění.Pojďte,požehnám vám,aby vás ochránilo toto jednoduché kouzlo bílé magie.Křížky zabraly,jak říkáte, tak to je výborné. Vezmu ještě svěcenou vodu a tuto svěcenou křídu."

Vyrazili smě s fary už skoro za tmy.Doma budou mít sice strach,ale za toto dobrodružství to stojí. Za nedlouho smě stáli opět u vstupních dveří, nervóznější víc než předtím. Mlčky smě na sebe koukli a pak pan Kunc otevřel dveře.Cítil sem,že nás ovanula nepřátelská atmosféra,jako by nás ta budova nebo někdo v ní upřímně nenáviděl.Venku se úplně zatáhlo a bylo slyšet první hřmění."Honza měl pravdu"  proběhlo mě hlavou.Prošli smě napříč tělocvičnou a šli rovnou k padacím dvířkům. Zapálil sem petrolejku, tu kterou sem nechal ležet už předtím. Sestoupili smě dolů do, pro nás, známe místnosti.Něco se tu změnilo,rakve nebyly již bezmyšlenkovitě rozházeny po místnosti,ale pečlivě srovnané vedle sebe, připravené jako postele pro nic netušící oběti.Pan Kunc se pokřižoval. Pak vzal svěcenou vodu a všechny posvětil.

" V těhle rakvích, už žádní upíři neusnou, zde budou jen odpočívat lidé, které umřeli přirozenou smrtí a ne netvorem, který hanobí tvář Země."

Prohlíželi smě sklepení důkladně,ale nic jiného tu nebylo.

" Bude nejspíše nahoře,tam jak sem poprvé spatřil to světýlko"

Vyšli smě tedy nahoru,jak pan Kunc zavíral dveře,uslyšeli sme za  sebou podivné blátivé zvuky,..

"Co tady děláte?"

Prudce smě se všichni otočili a uviděli postavu pana Tučka,jestli se teda té bytosti dalo říci. Obličej se rozpadal, cáry kůže vysely na tkáni, paže roztrhané místy až na kost, prsty bez nehtů, lehce krvácely nebo mokvaly.

"Můj pán, nemá rád cizince" pokračoval bublavým hlasem a odpadaly mu kusy krvavého masa ze stehen.

S hrůzou sem sledoval tuto bytost,v hlavě se mi honily stránky z knížky, kterou sem studoval ráno.Pak jsi se mi rozářili oči,sundal sem z krku křížek.

"Co to vyvádíš?!" křikl na mě Honza,ale já ho  neposlouchal. Sevřel ho pevně v ruce a hodil přímo na zombie.

Křížek letěl vzduchem a přesně přistál na obličeji.Venku se zablýsklo a zdůraznilo tu hrůznou scénu, která se před našima očima odehrávala.Hned při dotyku křížku jeho tkáně byl slyšet sykot a jeho řev, marně se snažil sundat ho,ale  nešlo to, obličej se rozpadal na prach a odpadávalo z něj vše co viselo. Zombie v křečích se kroutila a svíjela na podlaze.Tato scéna trvala několik vteřin, nakonec z ní zůstal je prach a malá louže krve. Nevěřícně smě koukali na sílu, která zničila tuto bytost. Seskočil sem a vzal ze země křížek a pověsil ho zpátky na krk.Na nic smě už sis nečekali a vystoupili za oponou dveřmi po schodech do podkroví.Otevřeli smě horní dveře a vstoupili do rozlehlé místnosti, na jejím konci byla rakev.Velká,honosná,ale otevřená! Což znamenalo, že tu někde je On! Pan Kunc vzal posvěcenou křídu a nakreslil s ní velký kruh uprostřed místnosti.

"Kdyby sme byli v nebezpečí,ukryjeme se uvnitř kruhu, bude nás chránit.Všichni si vytáhneme křížky tak,aby byly vidět!"

Učinili smě tak. Znova se venku ,blýsklo a ozvala se rána.Lekli smě se a právem, před námi byla vysoká postava zahalená v plášti.

"Čekal sem už na vás," pověděl nám kupodivu příjemným hlasem.Pak odkryl svou tvář...

S úžasem se na něj koukal,krásnější tvář sem ještě neviděl, tak jemné a jasné rysy, černé vlasy a hluboké hypnotizující oči, nikdy bych neřekl, že je upíří.

" Odhalili sté mě příliš brzo, nečekal sem to.Myslel sem, že v dnešní době nikdo tak rychle nezareaguje,.."

"Ale mýlil ses" postavil se mu Honza,"Nejsme sice dospělí, ale ani malý kluci, aby nás tohle netrklo"

"Vím, že mládež bývá bystrá, už dávno mí dělali problémy,máš štěstí, že tvůj kamarádíček byl tak smělý a postavil se mému hypnotizujícímu hlasu, jinak už bych tě taky vysál a mohl si být také mým poddaným.Bohužel ste mi jednoho zabili,ale tato dívka::" ukázal rukou a před nás vystoupila Marcelka, Byla ještě krásnější než za živa." Se stane mou nevěstou.Nezůstanu tady, když ste mě odhalili,ale jednou se vrátím a to pak vás už nic nezachrání!  CHACHAHCHA "

Ozývala se rána a vše zmizelo. On, ona a vše co bylo v pokoji. Jeho slova nám stále zněla v uších...."Jednou se vrátím..."

Sešli smě dolů a pak rovnou na místní pátračku aby zapsali celý náš příběh do protokolu.Nikdy by nám nevěřili nebýt pana faráře a těch rakví v podzemí.Odvedli mě pak domů a vše vysvětlili rodičům.Nedostal sem nakonec,ale mama byla naštvaná, že sem mohl umřít,ale to každý,kdybychom to neodhalili.