Nový život

- tato povídka vznikla pro mého kamaráda jako školní esej :)

Uchováme životaschopnost přírody pro potomky ?

  Vítek se probudil. V jeho pokoji svítilo slabé umělé světlo. Nechtělo se mu ještě stávat, ale věděl, že musí. Světlo zvolna nabíralo na intenzitě a ze stěn se ozval reproduktor: „ Úspěšný den,pane. Dnes je úterý 23.března 2036. Váš denní program je …“ „Vypnout “ rozmrzele křikl Vítek. Pomale vstával. Z panelu na stěně vystoupila kovová deska a na ní byla rozložená snídaně. Mlčky posnídal.“Máte hovor od doktorky Procházkové.“ Než stačil něco namítnout objevila se před ním holografická obrazovka a na ní usměvavá krásná tvář mladé ženy.“Nazdar ospalče,kde se touláš? Přijď co nejdřív do sektoru 12, něco úžasného jsme objevili!!“ „Ahoj Deni, říkáš sektor 12? Ale tam přece chodíme jen když se najde …!“  s úžasem padl na postel. „ Hned tam budu!“ „Spojení ukončeno“ ozvalo se ze stěny a obraz zmizel. Vítek už dál neotálel, rychle se oblékl a opustil svůj pokoj.

  Spěchal z ubytovacího sektoru k výtahům. „To není možné,“ říkal si v duchu „ že by po dlouhém pátrání naše sondy objevili…“ Dveře výtahu se otevřely a on chvatem vstoupil.

„ Třinácté patro, biologické oddělení.“ Výtah se tiše rozjel. „Třinácté patro“ ozval se mechanický hlas. Vítek už netrpělivě přešlapoval a jakmile se pootevřely dveře, tlačil se ven. Třinácté patro se skládalo ze tří částí. Jedna byla obrovský skleník s rostlinami, druhá byla výzkumná a třetí bylo malé letiště,ale to se používalo jen velmi zřídka. Všude pobíhalo spoustu lidí, ošetřovatelů, doktorů, vědců. Vítek si všiml, že na něj mává jeden muž v letecké kombinéze, neváhal a zamířil k němu. „Ahoj Kamile, tak je to vážně pravda! Poletíme ven! Co se našlo tentokrát?“ „Taky zdravím. Vůbec nic mi nikdo neřekl, je to zatím tajné, tak tu čekám na tebe, že mi to vysvětlíš.“ „Já toho taky moc nevím. Před chvílí mi volala Denisa, ať co nejrychleji příjdu  do sektoru 12.“ Oba muži rychle vykročili směrem k velkým kovovým dveřím. Vítek rychle naťukal na terminálu kód a dveře se ze sykotem otevřely. Kamil byl zvědavý, sem se dostane jen velmi úzká oblast vědců a teď může vstoupit i on. „No kde jste! Už tady na vás půl hodiny čekám!“ „To je teda přivítání!“ zakabonil se Vítek, měl Denisu rád, ale někdy ty její nálady mu už lezly krkem. „No jen se hned nečerti, až uvidíš co našla sonda 333 tak budeš taky spěchat.“ „333 byla přece v troskách Prahy, co by tam mohla jen nalézt?“ „Nebudeš tomu věřit,pojď sem.“ Oba muži přistoupili k obrazovce. „Spustit záznam“ Před nimi se objevili sutiny Starého města.Obraz pomale přejížděl po někdejším břehu teď už vyschlé Vltavy. „Zastavit záznam. Teď se pozorně koukni sem,“ ukázala  prstem na místo v dolním rohu obrazovky.Byl tam jakýsi tunel a u jeho vchodu bylo něco zeleného. „Ty myslíš,že to je rostlina? Vždyť už jsme poslední rok žádnou nenašli!“ „Já vím,proto tam musíme!“ „Tak na co ještě čekáme,rychle protiradiační obleky a do vznášedla.“

  Za chvíli už letěli nad zpustošenou českou krajinou. „Stejně nevím proč se takhle honíme za pár rostlinama,“ pronesl Kamil. „Proč? Ty se ještě ptáš?! My jsme tou pitomou válkou zničili přírodu, tak proto mi musíme se snažit obnovit její životaschopnost. Nejsme jediný národ co to dělá, v sektoru 12 jsme propojeni asi na šedesát dalších podobných kolonií na celém světě!“ „Tolik lidstva ještě přežilo?“ „Ano, a stejně jako mi i ostatní již poslední dva roky vrací do atmosféry kyslík vyprodukovaný v našich umělých sklenících,kde jsou poslední zachráněné rostliny.Nikdo nechce, aby naše děti a děti našich dětí si už nepamatovali stromy, trávu, květiny. Bude to sice trvat ještě několik generací než se podaří Zemi vrátit do původního stavu,ale věřím,stejně jako ostatní,že to dokážeme.“ „Už tam budeme.“ Řekl Kamil. Letěli nad vyschlém korytu Vltavy. Zpomalil. „Támhle to je, přistaň kousek dál.“ Kamil zvolna dosedl na trosky Karlova mostu. „Dívejte na ty budíky,“ zaťukal nevěřícně prstem na přístrojovou desku. „ Radiace je tady úplně minimální!“ „ S tím jsem tak trochu počítala, příroda se zvolna začíná probouzet k životu. Přesto si raději obleky necháme.“ Vylezli ze vznášedla a vyrazili asi k sto metrů vzdálenému tunelu. „Vítku, vidíš to?! To není možné!“ vzrušeně křikla Denisa a ukazovala na malou rostlinku. „Vždyť je to jen mladá kopřiva!“ ohrnul nos Kamil. „To si děláš srandu,ne?! Kopřiva válku vůbec nepřežila! A teď je tady v plné kráse a ještě navíc malá, nedávno narostlá! Tak přece! Příroda je mocná čarodějka a nenechá život jen tak upadnout v zapomnění!“ Vítek se ke kopřivě sklonil, opatrně kolem ní vyryl půdu a přenesl ji do přepravné nádoby. „Tak přece jen uchováme přírodu.“ Všichni tři si stoupli do kruhu kolem kopřivy. „Teď dejte ruce nad ni a opakujte po mě: Dokud budeme živi, budeme se snažit o znovuobnovení přírody.“ Kamil a Denisa zopakovali  tuto památnou větu, kterou před léty vyslovil otec Vítka a kterou všichni vědci opakovali nad nově nalezenou rostlinou. Pak mlčky nastoupili do vznášedla a vraceli se do podzemní základny.